Ordinace psychologie PhDr. Heleny Strnadlové je zaměřena na všechny psychické i psychosomatické problémy, s nimiž pacienti či klienti přicházejí… a které lze nějak psychoterapeuticky zpracovat. Podmínkou je motivace klienta a chuť „na sobě“ pracovat.

Zpravidla se jedná o problémy, týkající se sebepojetí , sebeobrazu a sebeprožívání, to znamená, že dotyčná osoba není se sebou spokojená, srovnává se s druhými ve svůj neprospěch /většinou/, někdy se může až nenávidět nebo naopak se cítí druhým nadřazena /méně často vyhledávajícící psychoterapii/. Sebevědomí může značně kolísat v čase a bývá nestabilní. Po zkušenosti mohou tito lidé vyhledávat příležitosti k ocenění a sebepotvrzení druhými, což může dočasně pomoci sebehodnotu zvýšit. Pomáhá výběr povolání, kde je ocenění a „lesk v očích“ diváků, žáků a i pacientů „ denním chlebem“.

Samozřejmě po událostech, které pociťujeme jako odmítnutí své osoby / jako rozchod či rozvod, opuštění či smrt milované osoby nebo výpověď z práce, dnes zpravidla velmi nešetrně provedenou, případně i „vyhazov“ z bytu apod. / se může prožívání hodnoty vlastní osoby i celého života zhoršit do té míry, že se cítíme být depresivní, můžeme pociťovat nesmyslnost své vlastní existence, a dokonce i nechuť dále žít.

V takovém případě, jakkoli jsou vyvolávající okolnosti srozumitelné, je třeba „dát si šanci“ a vyhledat pomoc /psychiatrickou za účelem konzultace a medikace, event. i první pomoci v krizi , psychologickou pro krizi, ale i déledobé psychoterapeutické zpracování/.

Často však nejsou vyvolávající podněty zřetelné, člověk žije nějak svůj život , jak se naučil /možná ve smyslu strategie z původní rodiny/, když tu někdy náhle, někdy postupně se vkrádá úzkost, nejasné obavy, nebo zase psychosomatické projevy těla i duše, různé bolesti, zad ,hlavy, obavy o vlastní zdraví, o lidi v rodině, přičemž dotyčný neví, netuší souvislosti. Témata se „konstelují“ napřed nevědomě v příznacích tělesných nebo psychických / fobie, nutkání, úzkosti/ , ve snech nebo jsou projikovány / podle faktu, že nevědomé bývá projikováno/ . Pak jsou zpravidla prožívány zástupně v historii jiných lidí nebo v uměleckých dílech , které člověka náhle velmi zasahují emočně , což je těžko srozumitelné. Patří sem i přes veškerou vědomou snahu opakované zklamání a nespokojenost ve vztazích.

V tom případě je psychoterapie a také arteterapie dobrou volbou, protože umožní činit „nevědomé“ více vědomým . Arteterapie pracuje s tvořivým procesem a posléze vzniklým obrazem či artefaktem. Obraz mívá obvykle složku vědomou / to je to, co chceme namalovat či vytvořit /, ale zároveň vyjadřuje daleko více, tedy to, co teprve při interpretaci a výkladu můžeme objevit / složka nevědomá/. V rámci psychoterapie a také arteterapie popisujeme verbálně, co opravdu vidíme , jaký to pro nás má význam a co při tom cítíme. To přispívá k hlubšímu porozumění vlastnímu stavu , což obvykle snižuje úzkost. A zároveň to umožňuje situaci řešit, vědomě se rozhodovat a zvažovat alternativy. A také nebýt jen tím, s kým si život zahrává, obětí okolností nebo činů jiných lidí, ale můžeme se stát aktivním činitelem a strůjcem vlastního života.

Je třeba ještě zdůraznit, že na obě tyto discipliny se vztahuje fakt, že jsou realizovány v rámci terapeutického vztahu. To znamená, že klient či pacient si vybírá svého terapeuta , musí tedy cítit, že tento muž či žena jsou pro něj dobrou volbou. Měla by vzniknout dobrá „pracovní aliance“, následně pak stvrzená „dohodou“ či „kontraktem“ / který může , ale nemusí být písemný/. Jde o formulaci a vyjasnění pravidel a povinností obou stran.