Když pomyslím na svůj život a zejména pracovní směřování, uvědomím si, že jsem opravdu měla velké štěstí. Už na počátku mého vzdělávání se mi ukazovaly dva směry, které de facto v sobě udržuji dodnes, a to byla láska k výtvarnu, kterou ve mně hodně podporoval můj otec a která se pak realizovala na střední výtvarné škole /Hollarka/ a pak potřeba více rozumět lidem a jejich projevům a vztahům, a to myslím ve mně vzbudila moje matka svojí určitou nedostupností. Ne neposlední důležitou složkou je pak pomáhající zaměření, které vedlo při studiu psychologie k specializaci psychoterapeutické, což zase souviselo s mým bratrem, který…byl starší o jen 20 měsíců ,ale velmi obtížné dítě a já cítila jakési „pověření“ od mé matky se něj starat, takže jsem spíše „vyfasovala“ roli staršího sourozence ač mladší.
V tom, že mohu poměrně svobodně tyto zájmy rozvíjet a realizovat. To znamená psychoterapeuticky a arteterapeuticky pracovat s klienty a ještě jsem za to v rámci zdravotnictví slušně placená.
Při studiu na Hollarce, když jsem docházela kreslit portréty starých lidí do domova důchodců u Sv .Tomáše v krásném a trochu ponurém prostředí, jsem zjistila, že mi nestačí pozorovat jen vnější vzhled mých modelů, ale že jsem poslouchala s velkou účastí jejich příběhy. Uvědomila jsem si ,že nemohu zůstat jen u vyjádření výtvarného, ale potřebuji se dostat hlouběji. Objevila jsem psychologickou práci s obrazy - arteterapii, jako spojení , které mě velmi oslovilo. Zvláštním řízením osudu jsem doma našla knihu mé matky z roku 1923 od H.Prinzhorna Bilder des Geisteskranken. Ta mě velmi ovlivnila a obrazy tam reprodukované mám před očima dodnes. Fascinovala mě jejich zvláštní, někdy děsivá expresivita, která ve mně vyvolávala silné emoční prožitky. Často jsem si ji prohlížela a četla si ty smutné a někdy tragické příběhy. Vnímala jsem jako hodně zvláštní i přístup tohoto psychiatra, který byl více zacílen na sbírání obrazů než na pacienty samé, a se kterými, mimo „nabídku výtvarných prostředků“ mnoho nenadělali. Po letech jsem nakonec předloni viděla a dozvěděla se leccos dalšího o osudech těchto pacientů na výstavě U kamenného zvonu, a se smutkem vnímala tragédii jejich konce, způsobené „čistkou“ méněcenných lidí ve fašistickém Německu mezi lety 39-41. Dalším a možná nejdůležitějším setkáním bylo s dílem Carla Gustava Junga, které se mi dostalo do ruky a naštěstí jsem je mohla číst v němčině /matka měla němčinu jako mateřský jazyk/, protože překlady tehdy nebyly k dispozici. Jeho velice inspirativní myšlenky mě dnes již tak nefascinují, ale v průběhu mého vzdělávání vedly k absolvování prvního Jungovského výcviku, který byl po revoluci k dispozici. Také setkání s jógou již na výtvarné škole, a rovněž s relaxací a imaginací, kterou jsem používala při tvorbě…
Problémem byla tehdy velká nedostupnost literatury z oboru, zejména ze zahraničí. Obtížně jsem si objednala několik čísel AJAT /American journal of Artherapy/, ze kterých jsem vyčetla několik pro mě zásadních myšlenek o způsobu práce. Na VŠ už jsem pak směřovala k psychologii, na FFUK během studia už navštěvovala pracoviště, kde měli ateliéry /PL Bohnice, Kosmonosy/, a hledala ty osobnosti, které se tímto tématem zabývaly. Jezdila jsem za PhDr. Darjou Kocábovou, která měla skupinu s psychotiky v Kosmonosích a pracovala s jejich obrázky, do Opařan za kolegou Vaněčkem, do Bohnic za Velčovským. Diplomovou práci jsem už zpracovala na téma aktivní komunikace s verbálně minimálně sdělujícími psychotiky pomocí „komunikačního“ kreslení v PL Bohnicích. Tehdy jsem začala hledat svůj způsob práce, který používám dodnes a který byl ovlivněn nedostatkem vzorů a učitelů. Myslím, že jsme museli být průkopníci a leccos domýšlet a zkoušet, protože vzdělávání nebylo dostupné. Dodnes pociťuji nedostatky v teorii, zejména psychoanalytické, a pozoruji, jak to dnešní studenti už mají jednodušší, ale také vlastně složitější v tom obrovském množství informací se vyznat.
Již Jung psal, že umění je způsob, jak přetvořit méně vyhovující svět do takového, ve kterým se cítíme lépe. Snaha změnit ho je důsledkem frustrace a utrpení. A na to používáme kreativitu. Počátkem je pak schopnost imaginace a fantazie, která tu byla dříve než schopnost verbální, tedy primární proces. A čerpání z těchto zdrojů mi vždy připadalo velice plodné a pro sebepoznání velmi inspirující. Tohle je na arteterapii právě to úžasné, co mě velmi oslovilo.
Mimo střední školu výtvarnou a FFUK, obor klinická psychologie, mohu ještě uvést další celoživotní vzdělávání, které mě hodně ovlivnilo ve formě výcviků a kurzů. V době studia na VŠ ještě SUR /Skála, Urban, Rubeš/, pětiletý komunitní výcvik ve skupinové psychoterapii, který fungoval jako enkláva „spřízněných“ duší a náhradní široká „rodina“ Dále Jungovský výcvik po revoluci, který nám umožnil se setkat se zahraničními lektory, dokonce i takovými, kteří ještě zažili Junga jako žáci /Jacobi/, nebo fascinují svou prací s imaginací a obrazy /Ingrid Riedel a Verena Kast/. A také moje „srdeční záležitost, Leunerova KIP /katathymně-imaginativní psychoterapie/, nebo-li symbolické drama, kterou považují za svůj nejsilnější terapeutický nástroj. Studium KIP jsem dokončila do úrovně „výcvikové terapeutky“.
Po skončení studia na Filosofické fakultě jsem nastoupila na rok do psychiatrické léčebny Horní Beřkovice. To byla klasická léčebna s mnoha pavilony z konce 19.století, kde ale pracovali velice zajímaví kolegové. Zde bylo možno v rámci tehdejšího přístupu zkoušet i nějaké nové metody. Tak se mi podařilo s tehdejším nadšením pro arteterapii přece jen prosadit u mého primáře, byť biologicky orientovaného, proměnu arteterapeutického ateliéru. V místnostech, kde pacienti, zejména chroničtí, bezduše navlékali korálky a „napalovali“ chemlonové koberečky podle Disneye, jsem alespoň dosáhla toho, že někteří tvořivější vytvářeli koberce podle vlastních výtvarných návrhů. A také se mi podařilo prosadit vytvoření arteterapeutické skupiny, kde jsem už pracovala tak, jak i později, totiž s tématy a skupinovou dynamikou.
Ovšem, ale i velká deziluze, například z elektrošoků, které byly prováděny postupně v jedné velké místnosti a pacienti se jich velice báli. Pohled to byl hrozný a přístup nešetrný a neetický.
Po roce v Beřkovicích jsem našla místo v postpenitenciární péči při pražském magistrátu, toto oddělení sdružovalo jak kurátory pro Romy, tak i pro lidi, propuštěné z vězení. S kolegou právníkem jsme založili poradnu, kde já jsem nabídla psychologické a on právní služby. Zkoušeli jsme jakousi formu „Balintovské skupiny“, kde jsme řešili potíže ve vztazích s obtížnými klienty a tím snad ulehčovali i tak dosti náročnou práci s malou dávkou satisfakce. Jak se ale brzo ukázalo, daleko přínosnější a smysluplnější bylo věnovat se kurátorům, kteří s delikventy pracovali, než těm lidem samotným, jejichž motivace se sebou něco dělat byla nulová. Naopak pro kurátory byla Balintovská skupina pravděpodobně docela vhodná a snad i přínosná.
Další mojí etapou byl nástup do Psychoterapeutického střediska nejprve v Revoluční, pak v Břehové ulici. Zde už se jednalo o psychoterapeutickou práci v pravém slova smyslu, vedení skupin a individuální psychoterapii. Postupně tady a pak následně i v Denním sanatoriu na Horní Palatě jsme zkoušeli různé motivy a techniky arteterapie a vůbec neverbální přístup, například psychogymnastiku, kterou zde zavedla Hana Junová, nebo psychodrama Jaromíra Rubeše v rámci šestitýdenního pacientského pobytu. Utvořili jsme flexibilní sadu námětů pro arteterapeutickou práci ve skupině určenou pro zahájení, pro vytváření během pobytu a posléze motivy na ukončení, které měly pacientům, především neurotikům, pomoci se zorientovat v sobě a zhodnotit výsledný posun v léčbě i v životě. Spolupráce v týmu byla zde na vysoké úrovni a myslím, že jsme se s kolegy vzájemně hodně naučili, ale také nasmáli a pobavili, když jsme například společně hráli volejbal na zahradě , obědvali u společného stolu nebo i s pacienty přehazovali kompost na zahradě v rámci konceptu pracovní terapie.
Domnívám se, že se to týká více mých vlastních dispozic, a to určité neochoty se disciplinovat a donutit k tomu, abych více psala a referovala o své práci i arteterapii, což by pro obor bylo přínosné. Moje síla je spíše v praxi a přítomnosti terapeutické. Někdy si to vyčítám, ale čas se krátí a už to asi nemám šanci nějak zásadně změnit. Mohu jen předávat osobně své zkušenosti, což se snažím ve svých kurzech.
S věkem se mění mé vidění žebříčku hodnot i co se týče terapie. V mládí se mi zdálo nejdůležitější toho co nejvíce vědět, byla jsem někdy pyšná na své intelektuální výkony a interpretace, časem se ale ukázalo, že v terapii je nejdůležitější lidský postoj a vztah ke klientovi a určitá pokora. Stále znovu totiž přináší psychoterapie překvapení tam, kde ho nečekáme. A nutnost se učit - v tom je tato práce stále nová a zajímavá.
Ve svých kurzech začínám tak, že zdůrazňuji soustředit se na svoji citlivost, jak na sebe a své obrazy, tak i na obrazy druhých. Zároveň je pro všechny, kdo chtějí pracovat s klienty nesmírně důležité, naučit se odlišovat sebe od druhých. Tedy kdy vidím opravdu osobnost klienta a kdy projikuji sebe sama a výklad se týká hlavně mě. Proto je tak důležitá sebezkušenost a supervize, což musí být nedílnou součástí komplexního vzdělávání v tomto oboru.
Je časté, že odmítáme návrhy či představy klientů o tom, co by rádi čekali od naší práce. V případě, že je představa nereálná, /například nedomlouváme partnerovi, aby se choval jinak, nepředěláváme dítě jako v opravně aut…/. A když to neodpovídá našim etickým a odborným pravidlům. A také nemohu pracovat s klientem či klientkou, člověkem,který je mi hodně protivný, nesympatický, nebo charakterově zcela nepřijatelný. Ani v mládí jsem příliš netrpívala pocity omnipotence, totiž že mohu nebo dokonce musím uzdravit nebo alespoň vzít do terapie každého. A teď si mohu výběr dle svého gusta dovolit bez jakýchkoliv výčitek. I tak je stále klientů ve velkém městě více než zvládáme.
Nejsem v prvé řadě zaměřena na krizovou intervenci, už také proto, že mám čtrnáct dnů až tři týdny čekací dobu. Na to jsou určena jiná zařízení se stálým provozem, například RIAPS či krizové centrum v Bohnicích. Ale samozřejmě, když jde o mého pacienta, pak se mu musím akutně věnovat. V rámci KIP existují takto zaměřené intervence, s jakýmsi zpevňujícím či sytícím působením.
Myslím, že za ta léta už jsem se naučila zacházet s emočními obsahy příběhů klientů, takže je zas tak moc domů nenosím, ale je pravda, že se stane, že mě někdo vypráví příběh ze svého života tak srdceryvný a děsivý nebo prazvláštní, že mě dále provází i během mého dalšího prožívání a některé nemohu zapomenout nikdy. Nicméně i to je na naší práci zajímavé. A někdy to do té míry nahrazuje potřebu prožívat příběhy, že je mi zatěžko číst beletrii nebo chodit do divadla.
Určitě v prvé řadě dobrý stav a vyrovnanost mě samé. A na tom je třeba cíleně pracovat. Dopřát si odpočinek a uspokojení vlastních emočních a fyzických potřeb. Mít v pořádku vlastní vztahy ve své rodině, udržovat ve zdraví tělo a uspokojivé společenské vztahy s kamarády a kolegy. A podlle německého „Kraft durch Freude“ se starat o to, aby bylo vždy dost radosti a zábavy, protože jinak nám hrozí smutek a vyhoření, vždyť se denně zaobýráme zejména starostmi a utrpením. V druhé řadě také supervize pro práci s konkrétními klienty a další vzdělávání, které přináší nové pohledy a jaksi „osvěžuje“ vnímání a přístup ke klientům.
Ano. Od roku 1997. Jako smluvní partneři zdravotních pojišťoven musíme ale respektovat mnoho různých pravidel a omezení a také si všechno zařídit a opatřit. Mojí hlavní náplní práce je individuální psychoterapie, přičemž klienti přicházejí na doporučení odborných lékařů, zejména psychiatrů. Používám často také už zmiňovanou KIP, tedy práci s imaginací a následným zpracováním obrázků, které klienti přinášejí poté, co je malují doma. Čím déle pracuji s touto metodou, tím více jsem fascinována kreativním a velmi výstižným obrazovým ztvárněním, které je schopno naše nevědomí nabídnout.
Vzhledem k tomu, že pro muže a ženy používám jinou barvu „košilek“ chorobopisů, je už na první pohled vidět, že ženy jako klientky převažují, tvoří zhruba jednu čtvrtinu. O důvodech se již hodně mluvilo, počínaje kulturní normou - muži se cítí povinováni být kompetentní v problémech svého života. Ženy jsou více orientovány na vztahy a více je řeší, cítí se více odpovědné za dobrý stav a pohodu svých rodinných příslušníků. Většinu mé klientely tvoří tedy mladé ženy mezi 22 – 35, samozřejmě jsou tu i starší.
Většina klientů má zpravidla problém se sebehodnotou, sebedůvěrou a není spokojená se sebou, ať už se to týká duše nebo těla. Necítí se šťastní ve svých vztazích a celkově v životě. A zpravidla si připadají horší než ostatní. U mladých lidí převažují témata vyrovnávání se se svými rodiči a se vztahy k nim, ať už se jedná o předčasnou separaci v důsledku selhání a rozpadu rodiny, nebo naopak příliš pevného „držení“ v rodině, kdy symbiotická rodina neumožňuje odchod dospívajících dětí do vnějšího světa. Následně je to pak téma partnerských vztahů, které bývají poznamenány oběma těmito extrémy. Další téma je přístup k mateřství a optimální skloubení profesionální seberealizace s rolí matky.
Současná generace mladých žen se opravdu velmi liší od generace naší, tedy okolo 60. let, kdy jsme my jako ženy stále ještě domácnost a domácí práce považovaly za svou odpovědnost a bylo samozřejmé, že jsme tyto činnosti dělaly. Jako vše - i tato změna má své lepší a horší stránky.
Dnešní ženy pracují s velkým nasazením, často jako muži, a proto domácí povinnosti chtějí také sdílet s muži rovnocenně. Nicméně pak ve vztazích věnují více času dohadováním, kdo jakou práci převezme v děsu, že ony dostanou to „převozníkovo veslo“. Zřejmě je jim v patách obraz „uštvané matky“ z dob komunismu, kdy jsme méně investovaly v zaměstnání, ale o to více ve frontách na základní potraviny. Velmi rozdílně od naší generace též vnímají hodnotu mateřské role, která je prezentována v naší společnosti jako méněcenná / žena v domácnosti jako ne dost ceněná/, čímž vytváří na naše mladé ženy abnormní tlak naplnit obě role současně. To vede k potřebě odkládat děti co nejdříve k všelijakým /i cizokrajným/ chůvám a do různých zařízení. Musím říci, že s tím jako psycholožka i matka mám velký problém. Přes velkou osvětu ohledně důležitosti primární vazby /“attachment“/ to mnoho mladých žen nemůže respektovat. Pro mě je absurdní, že mladé rodiny nechápou, že pokud si dítě vytváří v raném věku vazbu na cizí osobu, že mu tím poskytují model blízkého citového vztahu, který si pak nese celý život s sebou a který vlastně není poskytován matkou či otcem. Nebo není rodiči dostatečně naplněn. Též mi připadá absurdní, že někdy investují mnoho úsilí, energie i peněz na naplnění mateřství moderními technologiemi a pak je upřednostňován materiální status rodiny a vlastní seberealizace v práci před citovým zázemím a bezpečím dítěte.
Dnešní rodina se vyznačuje nedostatkem „žitého“ času rodičů s dětmi /“kairos“/ a převahou života podle „chronologického“ času tedy „chronos“. To vede k různým poruchám a větší nemocnosti dětí. Vzhledem k tomu, že nejdůležitější jsou ve výchově první tři roky života, též mi připadá absurdní, že takto krátký čas ve svém dlouhém životě často nemohou matky -„jen jako matky“ - přijmout a musí hledat někdy dosti stresová a komplikovaná „náhradní řešení“.
Mladá matka sama není dostatečně „nasycena“ z vlastní rodiny, a tak říkajíc nemá v původní rodině i v partnerském vztahu dostatečné „emoční držení“ /holding/, nemá z čeho brát a je proto velmi přetížena svou mateřskou rolí. To je také častým trápením mých mladých pacientek, kde je pak nutno suplovat tuto podporu v psychoterapii.
Jedná se o roční kurz arteterapie. Vedu jej již 15 let. Obnáší šest víkendových setkání, probíhá v malé uzavřené skupině a je výhradně sebezkušenostní. Je to pro mě velmi občerstvující setkání s mladými ženami /muži jsou absolutní vyjímkou/, které s postupujícími roky jsou stále vzdělanější a mají větší rozhled vzhledem k možnosti cestovat a učit se ve světě. Cílem je hlavně sebepoznání prostřednictvím výtvarného sebevyjádření . Nabízím svoji oblíbenou sadu témat a arteterapeutických technik, které pak v rámci malé skupiny /maximálně 12 členek/ probíráme a společně zpracováváme. Cílem je poměrně důkladně propracovaná sebezkušenost, která může frekventantky posunout na cestě individuace. Pro výklad používám psychoterapeutickou erudici, sycenou celoživotním vzděláváním v hlubinně orientované psychoterapii a prací s obrazem.
Vedu také, společně s kolegou Mudr .Pfeifferem, již třetí komunitu SUR ve skupinové psychoterapii, s arteterapeutickým zaměřením. Trvá 5 let, obnáší 600 učebních hodin. První, v rámci České arteterapeutické asociace jsme vedli s kolegou Paedr.J.Slavíkem. Zde je cílem pro frekventanty zažít roli člena verbálně vedené skupiny, ale také používat neverbální způsob práce v rámci dynamiky skupiny. To je také práce velmi náročná i zábavná, s týmem lektorů, velmi rozdílně teoreticky i prakticky vybavených, což naše společně strávené dny a spolupráci činí nesmírně zajímavé.
Musím říci, že se vlastně v naší české arteterapii pohybuji již od svého studia v 70.letech. Tehdy jsem jezdila po českých psychiatrických léčebnách, což teď už nedělám. Jak vypadá pozice arteterapeuta a stav arteterapeutické práce v našich institucích a léčebnách tedy nemohu přesně posoudit, ale podle témat, které řešíme v našem výboru, ještě zdaleka nemůžeme být spokojeni. Po celou dobu trvá ten zvláštní rozpor mezi velmi přitažlivou stránkou arteterapie s její praktickou potřebností pro práci s lidmi a jakousi „nezakotveností“ arteterapie v našich zákonech a legislativě. Tedy takovou marginální, mezioborovou, stínovou existencí arteterapie i arteterapeuta. Nutno říci, že „legitimizace“ našeho oboru i jeho výuka je téma, které řešíme celá ta léta, někdy s lepšími, jindy s horšími výsledky.
Už mnohé. Díky naší velmi pracovité předsedkyni Marii Lhotové jsme v našem výboru ČAA byli schopni dotáhnout Akreditovaný kurz, který by měl řešit, jak dosáhnout na kvalifikaci arteterapeuta dle našich standartů i s rozdílným původním vzděláním, a to formou modulů, jejichž splněním by bylo možno vzdělání zájemců flexibilně posuzovat. Výbor se také angažuje v jakémsi „hlídání“ kvalifikovaného vzdělávání, což je ale velmi náročné. Instituce i lidé, s velmi rozdílným vzděláním a představou o tom, co arteterapie vlastně je a jak se má učit, rostou jako houby po dešti a nemají k nám jako výboru a ani k asociaci žádnou povinnost ani vztah. Zejména si přivlastňují právo a legitimitu o způsobu vzdělávání rozhodovat po svém, vydávají různé certifikáty a podobně
Cítím se ve svém životě poměrně spokojená. Moje dvě děti už jsou hotovy se svým vzděláním. Oba /syn i dcera/ jsou jinak profesně orientovaní a zdá se, že si vybrali tak, jak jim to vyhovuje. Mám také již tříletou vnučku, která mě naplňuje velkou radostí a zpříjemňuje volný čas. Mohu pozorovat, jak jiná je role babičky než matky . Mám vcelku naplněný vztah s manželem /druhým/ a těším se s ním ze společných aktivit, dostavujeme nový dům a rádi cestujeme a jezdíme na kole. Mou velkou zálibou je zahradničení, cvičím jogu, ráda se setkávám s kamarádkami a kolegy. Vzhledem k pracovnímu vytížení se ale málo věnuji
vlastnímu tvoření, to mě ještě chybí k úplnému štěstí!
Už se delší dobu chystám začít opět malovat…dlouho mi po skončení střední výtvarné školy trvalo, než jsem si zvykla na úplnou svobodu, na pocit, že nemusím nikomu nic ukazovat ani dokazovat, to bylo úžasné! Pak jsem dlouhá léta malovala obrazy olejem, kterými jsem se snažila popsat svou vnitřní skutečnost, většinou abstraktní. Dnes mám dojem, že jsem méně a méně malovala jednak proto, že jsem byla matkou a upřednostňovala péči o děti /přišlo mi nevhodné věnovat se sobě!/ a později proto, že jsem mnoho času trávila prací a výcviky, které zřejmě nahrazovaly potřebu se zabývat sebou a svým prožíváním. Sebereflexe tohoto druhu, spojená s kreativitou, mě dnes už zase chybí a do toho se potřebuji ještě dostat.Letos jsem byla v létě u jednoho německého lektora KIP, který je zároveň lékařem a sochařem a pořádá týdenní pobyt Imaginace a socha na svém statku v přírodě s mezinárodní účastí. Tam jsem zažila velmi osvěžující setkání s alabastrem a také s ostatními účastníky.Hodně jsme zpívali a společně vařili i stolovali. Vidím s radostí, že i v našem věku je stále možné se učit něco nového a mít z toho potěšení!
František Kšajt
Telefon: 728 610 089
Pevná linka: 222 510 015
(nejlépe volat vždy v celou hodinu)
Mail: StrnadlovaHelena@seznam.cz
PO - ST: 8:00 - 12:00, 14:00 - 19:00
Jana Masaryka 48
Praha 2, 120 00