Naše rodina číslo 9/2010 ročník 42 - Při arteterapii si dobijete baterie 

• Heleno, ráda bych tě čtenářům představila, ale jedna půlka tě dobře zná, zejména jako členku výboru, vedoucí tvého ročního kurzu nebo jako vedoucí pětiletého výcviku, jiní o tobě zas možná nevědí vůbec nic. Pomohla bys mi to, prosím, nějak elegantně jako chytrá horákyně  vyřešit a sama o sobě něco prozradit?

No všechno začalo tak,že jsem se připravovala na výtvarnou školu a pak na ní i byla a chodila kreslit portréty starých lidí do domova důchodců u sv.Tomáše a tam mě začalo zajímat taky něco jiného než jen ty tváře, a pochopila jsem ,že nemůžu jen tak dokumentovat,ale taky že oni potřebují něco ode mě a to je lidský zájem.A taky jsem četla C.G.Junga, naštěstí díky matčině rodné řeči taky v originále  a ten mě fascinoval svým přístupem i k psychologii i k umění..A tak, když jsem se na UMPRUM nedostala, hned jsem to zkoušela na psychologii a nakonec přes ruštinu-psychologii se tam i dostala.. Začala jsem už během studia navštěvovat pracoviště, kde se  používala v rámci léčby výtvarná činnost, jako byly PL Opařany,PL Bohnice /kde jsem pak na pavïlonu  31 dělala diplomku na téma Arteterapie s psychotiky/,PL Kosmonosy atd.Tyhle dva zájmy se snažím celý život nějak dávat dohromady.

• Vycházela jsi ze studia odborné školy výtvarné a ze studia klinické psychologie. Ovlivnilo tě v nasměrování k arteterapii ještě něco?

Na svých návštěvách v různých léčebnách jsem se setkala s lidmi, kteří mě ovlivnily v mé další práci a to je v prvé řadě Darja Kocábová, u které jsem se učila pracovat  ve skupině psychotiků, také doc.Syřišťová, která vedla mou diplomovou práci a napsala úžasná a inspirující skripta, Kamil Kalina, který má též blízko k umění, také např.prim.Sobotkievičová.

• Během své praxe jsi nějakou dobu pracovala v PL Horní Beřkovice. Jak na tuto etapu vzpomínáš?

Do Beřkovic jsem přišla plná ideálů o práci s lidmi a skutečně našla skupinu nadšených , mladých lidí, většinou Pražáků /Michael Vančura,bratři Neradovi,Slávek Hubálek a Nataša Porgesová,prim.Vojtěchovský atd./se kterými jsme zažívali krásné i plodné debaty i společné akce, jak pracovní ,tak i mimopracovní.Podařilo se mi změnit systém práce v ateléru pracovní terapie / např.pacienti tvořili chemlonové koberečky alespoň podle vlastních návrhů a ne podle Disneyho obrázků/ a také prosadit skupinovou arteterapii s psychotiky.Na druhé straně  to byl až feudální systém,kde pacienti byli používání k práci na majetcích vedoucích pracovníků léčebny,  s díly pacientů se kšeftovalo, v neděli chodili příbuzní s taškami naturálií, např.husami, za primáři, a aplikovaly se elektrošoky tak, že pacienti čekali na chodbě v děsu a ze společné světnice se ozýval řev.Měla jsem sama co dělat, abych sebou nesekla, když jsem se na to byla podívat.

• V 80. min.st. letech jsi založila psychologickou poradnu pro delikventy. Jak to vzniklo a jak se to vyvíjelo?

Po roce v Beřkovicích jsem našla místo v postpenitenciární péči při pražském magistrátu,toto oddělení sdružovalo jak kurátory pro Romy, tak i pro lidi,propuštěné z vězení. S kolegou právníkem jsme založili poradnu, kde já jsem nabídla psychologické a on právní služby.Zjišťovala jsem postupně, že budu víc užitečná v  péči o kurátory, než o samotné bývalé delinkventy,kteří nehledali chybu v sobě, nýbrž ve druhých,a tudíž nebyli příliš motivovaní. Zkoušeli jsme jakousi formu „Balintovské skupiny“, kde jsme řešili potíže ve vztazích s obtížnými  klienty a tím snad ulehčovali i tak dosti náročnou práci s malou dávkou satisfakce.

• Jakou roli arteterapie hraje ve tvé psychoterapeutické praxi? 

Pokud se tím myslí práce s obrazy a výtvarným vyjádřením klientů,pak jí používám neustále.A´t už se to týká práce se sny, nebo při zpracovávání imaginací v rámci katathymně imaginativní psychoterapie /KIP/, je to pro mě stále významný zdroj informací zejména z méně vědomé části osobnosti pacientů, k němuž sami nemají často přístup.Patří k tomu i ta část procesu, kdy obraz zachycují ve výtvarném procesu a pak ho společně zpracováváme v rámci  terapeutického vztahu.

• K jakému přístupu by se jako psychoterapeut řadíš?

Myslím, že bych to mohla shrnout jako přístup psychodynamický nebo hlubinně orientovaný..ale i integrující,protože značně omezený přístup ke speciálnímu vzdělávání za socialismu vedl k tomu, že jsme se vrhali na jakoukoliv odbornou literaturu, která se ve formě samizdatů rozšiřovala mezi  kolegy a tudíž,aniž bychom o to vždy usilovali, četli jsme prostě všechno. Určitou výhodou byla nabytá schopnost přizpůsobit přístup pacientovi, nevýhodou byl nedostatek hloubky vzdělání v určitém směru.

• Když řeknu KIP, můžeš přiblížit podstatu této psychoterapie a čím je pro tebe atraktivní?

Jsem vděčná za to, že revoluce 1989 umožnila,abych se s tímto přístupem setkala. Je to jedna z mála terapií, která umožňuje člověku se vrátit do prožití primárního procesu a zase z něho vyjít zpět do sekundárního procesu, a to za asistence provázející bezpečné osoby terapeuta., a dokonce tam zanechat žádoucí změny.  

• Máš nějaké oblíbené techniky? 

Mimo imaginací,které používám stále raději /kolegové je nazývají „otvírák na konzervy“,jsou to některé arteterapeutické postupy, jako např. interakční  /nebo též komunikační/ kreslení v páru ,které umožňuje sledovat komunikační strategie krok za krokem. 

• Na jakou klientelu se zaměřuješ?

Jsou to zejména ženy a dívky mezi 20 a 30 rokem, méně mladí muži, kteří mě vyhledávají.Problémem bývá zadrhnutá separace od rodičů,nedostatek sebehodnoty a sebedůvěry a tím obtížná cesta k autonomii i k trvalým vztahům.V základě bývá nejistá vazba s původními vztahovými osobami a z toho rezultující vyhýbavá nebo úzkostná strategie v citových vztazích.

• Vzpomínáš na nějakého konkrétního klienta a proč?

Je jich celá řada, protože  jak to všichni terapeuti znají, klienti vstupují do našeho života a obohacují ho...taky mě na svém příkladu varují v určitých krocích v životě, ukazují /bohužel na svém  vlastním příkladě/ kudy cesta nevede a tím přinášejí ponaučení i pro náš osobní život.

• Máš nějakého oblíbeného psychoterapeuta, autora odborné literatury či nějaký vzor?

Z našich luhů a hájů bych na prvním místě  jmenovala Hanu Junovou s její psychogymnastikou, svého „SURáckého“ dědečka  prim. Rubeše s jeho výkladem snů a psychodramatem, Luďka Běťáka, který mě nadchnul pro KIP i pro Jungovský výcvik, sem  patří i kolega Jozef Hašto z Trenčína. Z méně dostupných by to byl mimo už jmenované veličiny v současné době Yalom  , jehož beletristicky pojatá psychoterapie je mi hodně blízká .

• Co tě v současné době zaměstnává nejvíce?

Stále je to hlavně práce v ordinaci, která vyžaduje „sitzfleisch“a mnoho času, taktéž s tím spojené  celoživotní vzdělávání, /semináře, supervize, konference/. Také výcviky pod SURem s arteterapeutickým zaměřením,  každoroční kurz, práce ve výboru ČAA a SURu. Tyto akce přinášejí ale také setkávání s přáteli a kolegy, což je pro mě, pracující izolovaně v samostatném zařízení, stále důležitější. Jako kompenzaci jezdíme v létě na kole krajinou, jen s pár věcmi ,v zimě na běžkách, miluju práci na zahradě, denně se procházím s naším psem, ale ještě stále mě čeká návrat k vlastnímu malování, který se snad už připravuje.

• Na co by měl dobrý arteterapeut při své práci myslet?

Hlavně na klienta a jeho potřeby a možnosti. Pak také samozřejmě na své vlastní  a co jsme schopni sami nabídnout..méně je někdy více! Důležitý je pocit bezpečí, důvěra  a  taky humor.